Když se sedmdesátiletá Iva nabídla, že bude pomáhat s péčí o své dvě vnučky, netušila, že časem bude litovat.
„Stydím se přiznat, že mě péče o vnučky unavuje. Mám je moc ráda, jsem šťastná, že je mám. A považuju za přirozené, že mladým pomůžu, když pracují. Mají se co ohánět, my měli život jednodušší. Oni mají hypotéky, náročnou práci, ve které nemohou zklamat. Takže jsem sama nabídla, že s holčičkami budu pomáhat,“ vypráví. V poslední době se však cítí být unavená. Její život totiž nabral rytmus, dostal pravidla a nemá čas, který by věnovala sama sobě.
„Mám program více zorganizovaný, než když jsem chodila do práce,“ říká. Když nedávno onemocněla její kadeřnice a chtěla ji kvůli tomu objednat na jiný termín, Iva zjistila, že v dohledné době, tedy v následujících třech týdnech nemá ani jeden volný den. „Když k péči o vnučky připočtu občasné nutné návštěvy lékařů a návštěvy mojí tety v domově seniorů, za kterou chodím, protože nikoho jiného nemá, výsledkem je, že nemám žádné volno. Přicházím domů večer víc unavená, než když jsem pracovala. Manžel je kvůli tomu naštvaný. On si představoval, že si budeme v penzi víc užívat klidu,“ vypráví.
Každý si pod pojmem pomoc s vnoučaty představuje něco jiného.
Někdo dozor, když je vnoučátko nemocné. To je jasné, že je prarodič připraven pohlídat, aby si některý z rodičů nemusel brát v práci volno.
Někdo se nabídne na doprovod či rozvoz vnoučat do kroužků.
Někdo s nimi tráví víkendy, bere je na chatu, na výlety.
No a někdo dělá toto všechno dohromady.
„Dříve jsme si pod pojmem – pohlídat vnoučata – představovali, že dohlédneme, ať dítě něco neprovádí, ať nemusí být samo doma. Nyní však má většina dětí zorganizovaný program, takže s nimi ti, kteří je takzvaně hlídají, jezdí na kroužky, do různých sportovních oddílů, tam na ně čekají, pak je vezou domů. Na prarodiče jsou kladeny vyšší nároky. Převážejí často vnoučata v autech přes rušná centra měst, musejí hledat místa k parkování. Nepředstavujme si pod výrazem hlídání vnoučat děti batolící se na louce a babičky, které sedí nedaleko, luští křížovky a sem tam na ně pohlédnou,“ říká terapeutka Jana Novotná.
Britská terapeutka Judith Howellsová, která působí londýnské organizace nesoucí název Asociace prarodičů, publikovala dokonce seznam zásad, jak předejít tomu, aby se z člověka stal takový vytížený prarodič, jenž je tak zapojen do chodu rodiny, až ho to vyčerpává. Jedna z hlavních zásad je – nemyslet si, že jde o nějaké selhání, pokud máme pocit, že nás péče o vnoučat vyčerpává.
Radí lidem, aby si s mladými především nastavili hranice – jasně si definovali, co si pod pojmem péče o vnouče představují.
„Ujasněte si, co je vám nepříjemné. A buďte konkrétní. Že nevíte s předstihem, kdy budete dítě hlídat? Kdy přesně si ho rodiče pak vyzvednou? Že se od vás očekává, že na zavolání všeho necháte a okamžitě přiběhnete? Že nemáte jasně stanoveny dny, kdy rodina počítá s vaší pomocí a dny, které máte jen pro sebe?“ uvádí. A doporučuje, aby se prarodiče nebáli dát najevo, že za pomoc očekávají něco na oplátku. Ne, není na tom nic špatného.
„Pokud se cítíte nedocenění, je dobré si promluvit o praktických věcech jako jsou peníze za benzín, který kvůli vnoučeti projezdíte. Neobávejte si říct, že za pomoc také něco očekáváte, třeba odvoz k lékaři nebo pomoc s nějakou opravou v bytě. Mělo by jít o vzájemnou pomoc, vzájemnou podporu.“ To je jedna z rad, kterou dostávají britští senioři v Asociaci prarodičů.
Osmašedesátiletý Tomáš se dohodl se synem a snachou, že bude vnuka vozit třikrát týdně na hokejový trénink. Vždy tam na něj počká, pak ho odveze domů, tam dohlédne, aby snědl to, co snacha předem připravila, počká, až se snacha nebo syn vrátí z práce a pak jede domů.
„Bydlím na opačném konci Prahy, takže mi přesun zabere dost času a večer bývám čím dál víc utahaný. Navíc mě řízení v hustém provozu čím dál víc unavuje. Ale řídit musím, protože se s Adámkem a jeho výstrojí nemůžeme tahat v metru. Až mě samotného překvapilo, jak je doprovod vnuka do sportovního oddílu náročný. Teď mám potíže s klouby, doktor mi chce napsat rehabilitace, ale já je odmítl, protože na ně nemám čas. Kryly by se mi s Adámkovými tréninky. A co mě zarazilo, snacha se ptala, jestli budu jezdit s klukem i na víkendové zápasy. Jemu se totiž v tom hokeji docela daří a vypadá to, že začne hrát nějakou dětskou soutěž, což obnáší víkendové cestování na zápasy. Musím si promyslet jak odmítnout, aby se mladí nenaštvali,“ vypráví Tomáš.
Z různých průzkumů vyplynulo, že právě roli prarodiče lidé vnímají jako tu nejhezčí v životě. Mnozí dokonce uvádějí, že čas trávený s vnoučaty jim přináší větší radost a pocit smysluplnosti, než když jako mladí trávili čas se svými dětmi.
Vztahy českých prarodičů k vnoučatům zkoumala také socioložka Lucie Vidovičová. Z její studie vyplynulo, že lidé v seniorském věku žijí výrazně jinak než bývalo běžné dříve, nicméně role prarodičů je pro ně stále velmi důležitá. Čtyřicet šest procent dotázaných rozhodně nesouhlasilo s názorem, že babička či dědeček ochotní kdykoli hlídat vnouče, jsou přežitek. „Více než polovina respondentů – prarodičů označila svou roli babičky či dědečka za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě. Šedesát procent prarodičů ji označilo za roli, která jim přináší nejvíce štěstí a radosti,“ uvedla socioložka.
Takže ano, prarodiče chtějí se svými vnoučaty trávit čas, zajímá je, co dělají, co si myslí, chtějí mít s nimi hezký vztah. A ten jde vytvořit jedině tehdy, když jsou v kontaktu. Z tohoto pohledu je pomoc s doprovázením vnoučat na kroužky, společné dělání domácích úkolů či různé společné aktivity, nezbytné a všem prospěšné. Problém nastává, když rodina zapomíná, že prarodič vydrží méně než rodič. Že potřebuje víc klidu, odpočinku. Že má radost, když vidí, jak se vnoučkovi daří v hokeji, ale když s ním třikrát týdně jezdí na trénink, může ho to unavit.
A problém se zvětšuje, když prarodiče nemají odvahu dát najevo, že unavení jsou. Když považují za nevhodné přiznat, že už nezvládnou úplně všechno. Když nepochopí, že věta „i já potřebuju trochu klidu a čas pro sebe“ neznamená, že vnouče nemají rádi.
